Jsem ráda, že mohu přispět svým příběhem, jak jsem se k TARTu vlastně dostala. Mezi psy služebních plemen jsem prakticky vyrůstala, můj osudový pes je Německý ovčák a vždy nějaký zástupce tohoto plemene u nás doma byl. Jako malá holka, jsem s nimi a s mým dědou (Josef Přibáň st.) často chodívala na cvičák. A právě dědovi vděčím, že mne naučil mnohé v přístupu k těmto zvířatům. Pak čas utíkal a poté co se výcvik začal hodně vzdalovat tomu, co jsem znala, jsem se začala od tohoto distancovat i já. Změnilo se to až s pořízením nového štěněte NO, kterému jsem chtěla zajistit odpovídající výcvik. Shodou okolností jsem se seznámila s lidmi, kteří se zabývají výcvikem služebního psa ( dnes TART), kterému se věnoval můj děda. Dokonce mého dědu znali a psy cvičili společně. Neváhala jsem a nadšeně přijala nabídku cvičit "podle staré školy". Mohu upřímně říci, že je to přesně to, co jsem pro svého psa chtěla a jsem ráda, že můj pes vyrůstá pod rukou zkušených kynologů. Jako bonus jsem získala bezvadné přátele, kteří si na nic nehrají a vždy dokáží pomoci. A úplně hlavní je to, že mezi těmito lidmi se cítím od první společné akce, jako bych je znala několik let. Společně pořádáme výcvikové víkendy, snažím se nevynechat jediný. Na těchto víkendech člověk totiž prožije bezvadné odreagování v přírodě od všedních dnů, pes i jeho pán se hodně naučí a navíc všichni pokaždé odjíždíme s namoženými břišními svaly od smíchu. Smích a dobrá nálada je všudypřítomná při jakékoli činnosti a i kdyby byl člověk třeba naprostá "lama" nikdo se nad něj nebude povyšovat, ale naopak se všichni snažíme pomoct a poradit. Dovolím si říci, že právě toto jsem jinde hodně postrádala a jsem ráda, že jsem poznala tuhle partu bezva lidiček, kteří jdou za stejným cílem, neřeší odkud kdo přišel, kolik který pes vyhrál výstav a jaký má původ, jestli je něčí pes lepší nebo horší než jiný. Mezi námi mají místo lidi třeba i s kříženci a svého psa chtějí něco naučit. Opravdu si toho velice vážím a děkuji náhodě, že jsem se mohla stát členem plzeňského klubu TART a věnovat se výcviku psů v bezvadné partě snad blízce tomu, jak před lety cvičil právě můj děda.

Mirka Přibáňová

Ráda bych se pár řádky podělila o mé zkušenosti a zážitky s SKS TART, s výcvikovými víkendy a vším, co s nimi souvisí. Nejdříve bych měla začít tím, jak jsem se vůbec k TARTu dostala. Jednoho krásného dne mi moje kamarádka Mirka alias "NIFL", v této době právě hledající nového psího kamaráda, ukázala videa o policejním výcviku psů se slovy, že poznala člověka, který se tímto zabývá a že je to to, co kdysi cvičil její děda, který jí k výcviku psů vlastně přivedl a že tenhle výcvik je pro její nové štěně to pravé.  Už od malička miluju psy a ta videa mne opravdu zaujala. Odpověděla jsem proto, že bych to jednou ráda viděla na vlastní oči. Prý žádný problém, SKS TART, krom jiného, pořádá výcvikové víkendy, kterých se však můžeme zúčastnit i bez psů (ona v tu dobu na svého psího kamaráda stále čekala a já mám doma akorát maličkou desetiletou fenku "gaučáka" bišonka, kterého bych si tam vzít netroufla). Napsala, že by se tam ráda podívala, jestli bych jí nechtěla dělat společnost. Okamžitě jsem souhlasila. Navíc hned, jak jsem uviděla na fotkách penzion, ve kterém jsme měly bydlet a objevila ceny ubytování a stravy (které jsou velmi příznivé i pro mne jako studenta přivydělávajícího si příležitostnými brigádami), začala jsem se velice těšit. Den "D" se neúprosně blížil a já začala jsem se velice těšit. Den "D" se neúprosně blížil a já začala mít obavy z cesty, z toho, co tam budu dělat bez psa a podobně. Cesta nakonec uběhla velice rychle, ačkoliv jsem kromě Mirky viděla všechny poprvé, byla v autě i zábava. Po příjezdu se všechny mé obavy rozplynuly. Po ubytování jsme dostali úplně výtečnou večeři. Večer se sedělo v partě všech lidí v příjemném prostředí penzionové hospůdky a vyprávěly se veselé historky a samozřejmě také zkušenosti nejen s výcvikem psů. Musím přiznat, že tak skvěle, jako ve společnosti těchto lidí, jsem se už dlouho necítila. Další den jsem se dozvěděla více nejen o výcviku poslušnosti, ale také o přípravě psa k různým speciálním zkouškám. Bylo to velice zajímavé i pro nás, co jsme byly bez psů. Odměnou za vykonanou práci (v našem případě to bylo za dokumentaci pomocí fotek, pro ostatní za výcvik či figurování) nám bylo opravdu výtečné jídlo, kterým se penzion může pyšnit. Druhý večer byl podobný tomu prvnímu, opět se sedělo, vyprávělo, diskutovalo, dokonce hrálo na kytaru a zpívalo. Třešničkou na dortu bylo DVD, které nám natočil profesionální kameraman, kde shrnul všechny zajímavé okamžiky výcviku. Zdravě unavení se i dopoledne dalšího dne vybičovali "psíkaři" k dalšímu výcviku a zbytek času všichni strávili balením svých kufrů a přemýšlením o všech nových zážitcích.  Okamžitě, jak jsem dostala zprávu, že se víkend bude znovu konat, nerozmýšlela jsem se a podala si přihlášku. Tentokrát se nabídl i přítel, že pojede s námi a vezme i psa svých rodičů. Druhý víkend jsem tudíž zažila jako psovod. Opět to nemělo chybu, ačkoliv jsem na začátku měla ohromné obavy z toho, jakou ostudu mi tam rozmazlený kříženec udělá. Nakonec jsem si to užila snad více než víkend první. I mého přítele to zaujalo natolik, že si hned chtěl pořizovat svého psa a začít cvičit. Rozhodně, pokud to jen trochu půjde, nebudu se rozmýšlet a na další víkend pojedu znovu. Je to opravdu užitečně strávený čas, v příjemném prostředí, kde se člověk odreaguje od všedních problémů a stresů, a také s úžasnými lidmi.
Závěrem bych chtěla vyzdvihnout plzeňský klub SKS TART jako takový. Zjistila jsem, že je úplně odlišný než kluby jiné, ať už se jedná o ty kynologické či z úplně jiného soudku. Ačkoliv zatím nejsem ani členem, tudíž neznám podrobnosti, poznala jsem, o co se tento klub snaží. Opravdu musím říct, že tak poctivé a snaživé lidi, kteří plzeňský TART vedou, jsem snad za celý život nepotkala. Tito lidé neorganizují všechny akce proto, aby se předvedli, pro svůj vlastní užitek či nedejbože pro peníze, ale snaží se shromáždit partu skvělých lidí, co si bude rozumět a pro které bude radost trávit čas se svými psími kamarády a užívat si legraci. Mezi těmito lidmi nikdy nedostanete nálepku "amatér", ačkoliv nemáte žádné zkušenosti. Všichni se budou snažit vám to ulehčit, aby vám předali své poznatky a zkušenosti, aby vám pomohli, stejně jako tak bylo i u mě. Bude mi ctí, když jednou budu moci patřit do takového klubu a podporovat ho.

Petra Pochmanová